Kdo byl pan Brügger

Doktor Alois Brügger (1920–2001), švýcarský neurolog

působící na neurochirurgické klinice prof. Krayenbühla, zkoumal nemoci pohybového aparátu a vyvinul na základě vlastních pozorování diagnostický a terapeutický koncept, který je komplexně popsán a doložen v publikaci Onemocnění pohybového aparátu a jeho nervového systému – základy a diferenciální diagnóza. Při klinických pozorováních zjistil degenerativní změny lidského těla bez doprovodných bolestí, ale také bolesti bez prokazatelného postižení kloubů a obratlů. Objevil, že bolest v pohybovém aparátu může být funkčně podmíněna (nejen strukturální změnou).
   Brügger je průkopníkem komplexního pohledu na pacienta, poněvadž považuje za důležité nejen klasické nálezy ortopedické či neurologické, ale považuje za důležité podmínky psychologické, sociální a působení vnějších vlivů z okolí – termických, klimatických, světelných, akustických. Za vedl pojem „funkční onemocnění“, pod kterým rozumí bolestivé onemocnění pohybového aparátu, u něhož jsou pro pochopení nemoci důležitější funkční odchylky při pohybu či v držení, než tkáňové poškození (degenerativní změny zjištěné zobrazovacími metodami). Odlišuje se tak od klasické ortopedie a neurologie, kde jsou bolesti pohybového aparátu a páteře často vysvětlovány degenerativním poškozením a prostředkem léčby jsou medikamenty a operace.
  

Brüggerovo pojetí nemoci a bolesti

vychází z následujících obecných biologických principů:
1. Funkce formuje orgán.
2. Organizmus potřebuje ke svému vývoji přiměřené podněty („formativní“) Normální pohybové programy, které zajišťují nezbytné podněty k zachování a regeneraci tkání organizmu, jsou při hrozícím nebo již existujícím přetížení modifikovány. Mozek vytváří „ochranné pohybové programy“ (NSB – nociceptivní somatomotorický blokující efekt), aby chránil tkáně před poškozením. Pohyby, které neodpovídají ochrannému programu jsou nervovým systémem vnímány s doprovodným signálem bolesti. Podle Brüggera existují funkční změny bez prokazatelného tkáňového poškození. Neexistují ale žádná strukturální poškození bez funkčních změn.
   Brügger např. chápe „tenisový loket“ méně jako strukturální poškození (úponová bolest či epikondylitida dle klasické medicíny). Pokládá ji spíše za následek chybného zatížení extenzorů a pronátorů. Pro terapii z toho vyplývá v první řadě zlepšit funkci, aby došlo k vyvolání přiměřených podnětů nutných k regeneraci tkání. Terapie je dle Brüggera zaměřena na odstranění faktorů vyvolávajících bolest a ne jen na potlačení bolesti.
3. Příčiny funkčních onemocnění Lidský organizmus, na rozdíl od ostatních druhů, je uzpůsoben pro pohyb ve vzpřímeném držení, které Brügger přesně definoval. (viz. obrázek)

Člověk se pohybuje v gravitačním poli země a musí se tedy při pohybu a vzpřimování vyrovnávat s gravitací. Čím lépe je schopen zachovat správné vzpřímené držení při pohybu, tím je působení tohoto držení výhodnější pro pohybový aparát i celý organizmus. Schopnost napřímení je ovlivňována také vnitřními a zevními rušivými faktory. K zevním rušivým faktorům patří oblečení a obuv, nábytek, světelné a zvukové podněty, klimatické a teplotní vlivy, ekonomicko-sociální zátěž. Vnitřními rušivými faktory mohou být orgánová onemocnění, zranění, jizvy či psychická onemocnění. Další roli představují nejen individuální, ale také společenské pohybové zvyklosti dané konvencí (tak bývá uvolněné držení označováno jako „cool“ a ztrnulé držení jako korektní).    Všechny tyto zevní a vnitřní rušivé faktory ovlivňují schopnost se napřímit a vedou k přetížení struktur, které jsou z biologického pohledu uzpůsobeny vzpřímenému držení. V terapii dle Brüggera hledáme proto nejdříve rušivé faktory, odstraňujeme a léčíme ty, které nejvíce omezují vzpřímené držení. Paralelně s tím trénujeme pohyby vedoucí ke vzpřímení ve všech aktivitách každodenní činnosti.

4. Následky chybného zatěžování : Shrbené držení představuje v protikladu ke vzpřímenému zátěž pohybového aparátu. Vadné držení, stejně jako stále se opakující monotónní zátěž v průběhu dne, vedou k chybnému zatížení a namáhání tkání, které na ně reagují změnami (obecně: proliferece – regrese (degenerece)). Upozorňuje na nutnost správné diagnostiky funkčních onemocnění pohybového aparátu pro úspěšnou fyzioterapeutickou léčbu. Tato léčba je kauzální (řeší skutečnou příčinu problému), ekonomická, pacienta aktivuje a posléze ho vrací se správnými návyky do aktivního života.  V důsledku přetížení dochází k hromadění tkáňové tekutiny ve svalech a mezi svaly, povázkami a šlachami. Tyto „miniedémy“ zase dráždí určitá nervová zakončení a vytvářejí tak samostatně rušivé faktory v organismu. Dále se mění funkční působení jednotlivých svalů i svalových skupin tak, že některé svaly se hůře uvolňují, jiné hůře kontrahují. Pokud jsou tyto svaly ve své omezené funkci přetíženy, pociťuje člověk bolest při jejich akci. Tato kontrakční a dekontrakční bolest má člověku signalizovat, které pohyby jsou nevhodné a bolest se zde uplatňuje jako ochranný mechanizmus před přetížením a poškozením struktur pohybového aparátu. V prvém stadiu funkčních onemocnění může vyvolat bolest zaujetí shrbeného držení těla. Při těžším a déle trvajícím zátěžovém držení mohou být změny tak velké, že samo napřímení do správného držení je provázeno bolestí.

5. Diagnóza, nález a terapie: Po vyšetření a stanovení diagnózy lékařem je pacient předán do péče Brügger–terapeutů. Ti na základě anamnézy a vyšetření stanoví funkční nález, ve kterém diagnostikují chybné funkce a nedostatky schopnosti protažení v jednotlivých částech těla. Následuje pracovní hypotéza s nezbytnými terapeutickými prostředky, které jsou v průběhu terapie testovány a upravovány dle stavu pacienta. Při velkých bolestech a těžkém postižení hybnosti je léčba zprvu pasivní. S úpravou a odezníváním rušivých faktorů se terapie stává stále aktivnější a přibližuje se aktivitám běžného dne. K pasivním prostředkům patří aplikace „horké role“ (lehká příčná masáž horkými vlhkými ručníky), určená k odstranění minidémů. Dalšími pasivními prostředky jsou polohování (též přípravná fáze), protažení, aplikace ultrazvuku atd. Aktivní metody jsou cvičení aktivit užívaných v průběhu dne (ADL – activities of daily living), agisticko – excentrické kontrakční postupy (AEK) prováděné fyzioterapeutem a cvičení s Therabandem. Tato cvičení jsou prováděna v terapii, pod dohledem zkušeného fyzioterapeuta a pacient dostává i úkoly domů – polohování, cvičení s Thera-Bandem, ADL.

                        Obr.: cvičení s Therabandem (pružné tahy) dle A. Brüggera (foto -zdroj web)

   Cílem metody dle Brüggera je přeprogramování pohybových vzorů, jejich uložení do podvědomí, návrat ke správnému držení těla s optimalizací zátěže pohybového aparátu a v konečném důsledku i odstranění bolesti.
  Výhodou konceptu dle Brüggera je výrazné snížení spotřeby léků proti bolesti a v případě časného zahájení léčby snížení počtu indikací operačního zákroku.
   Velký přínos metody je v aktivním přístupu pacienta, který je nutný k úspěchu léčby.